Obnova svatojakubských poutnických cest z ČR do Santiaga de Compostela

Obnova poutnictví a vyznačení svatojakubských cest v Čechách

Sdružení Cesta hvězdy se rozhodlo v roce 2009 pro obnovu svatojakubských poutnických cest v Čechách a na Moravě. Jednak proto, že se v minulých letech začalo objevovat na našem území nové značení svatojakubskou mušlí naplánované z Německa, Rakouska a Polska od stolu bez bližší znalosti naší historie, památek, přírodních krás i dobře značených turistických cest, a jednak i proto, že tradice poutnictví v celé Evropě i u nás znovu ožívá. Žádná z církví v ČR zatím o svatojakubskou tradici poutnictví nejeví větší zájem. Skromný počet církevních činitelů nemůže ani zajistit zpřístupnění všech kostelů a budov na cestě, a proto mnohé i velmi vzácné sakrální památky jsou i nadále nepřístupné. Rádi bychom se i díky oživení poutnic­kých cest v ČR zasloužili o znovuotevření kostelů a jejich využití pro potřeby poutníků. Je nám líto, když vidíme snahy našich sever­ních sousedů co nejrychleji naše území přejít po pouze formálně vyznačených trasách, a hledáme proto cesty, jak vedení mezinárodních jakubských stezek přes ČR spojit s naší duchovní historií.
Dá se říci, že se ve Střední Evropě ani v čechách nedochovaly tradičně vymezené historické jakubské trasy ze středověku jako např. v jižní Francii a v severním Španělsku. U nás by mohly na středověké poutnictví odkazovat již jen poskrovnu dochované románské a gotické kostely zasvěcené sv. Jakubovi Staršímu, zbytky starých zemských stezek a nemnoho písemných zmínek. Z těchto důvodů není ani možné pokoušet se o přesnou rekonstrukci historických tras středověké pouti „z čech až na konec světa“ (jak byla ve středověku nazývána), ale spíše vytýčit takové trasy, které mohou nést stopy jakubských souvislostí, a současně zahrnovat i další důležitá místa naší duchovní historie a přírodní a architekto­nické krásy země.
Nové poutnictví nelze ztotožnit pouze s turistikou či pozná­váním krás a nových míst, neboť jeho hlubším smyslem je vnitřní duchovní rozměr. Poutník na cestě stále více poznává sám sebe, navštěvujíc mnohá posvátná místa se jeho mysl očišťuje a otevírá přijetí vyšší spirituality. Není podmínkou být praktikujícím věřícím, nebo čle­nem jiné organizace či skupiny, mnohem důležitější je otevřenost jeho srdce a mysli a obsah lásky a tolerance v něm. Pravý poutník je hlavně člověkem, z jehož očí vyzařuje radost a z jehož srdce sálá láska a pochopení.
Naše rozhodnutí hromadně uspořádat v roce 2009 první svatojakubskou pouť z Prahy do českého Krumlova a dále na rakouskou hranici, kde by se napojila na jakubskou cestu jdoucí přes Rakousko a Ně­mecko, právě v době nejvýznamnějších duchovních svátků země bylo vedeno hlavně snahou o oživení zájmu o českou duchov­ní historii i zdra­vého vlastenectví. Role sv. Prokopa je v našich slovanských dě­jinách spojována s autentickou podobou raného křesťanství obdobně jako působení věrozvěstů Cyrila a Me­toděje i mistra Jana Husa. Všichni výše jmenovaní poukazují na duchovní výlučnost čech a Mo­ravy již od dávnověku a to, že tyto svátky jsou dosud oslavovány, svědčí i o tom, že jejich odkaz je stále živý.

Svatojakubské poutě v minulosti a dnes

Pro správného středověkého křesťana bylo povinností jednou za život doputovat do Svaté země po stopách Ježíšových nebo do říma k hrobu svatého Petra či k hrobu apoštola Jakuba Většího do Santiaga de Compostela k pobřeží Atlantského oceánu – až na tehdy známý konec světa. český šlechtic Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic nám o návštěvě Santiaga de Compostela zanechal písemné svědectví z 16. století, zapsal si: „v kapli při straně východní stojí oltář kamenný, kterýž má na tom místě býti, na kterémž svatý Jakub Veliký, apoštol Páně, z poručení Heroda krále sťat byl, od čehož slove týž kostel svatého Jakuba Velikého“. Poutní svatojakubské cesty ve středověku změnily tvář tehdejší Evropy, vždyť jen po „francouzské“ trase, která i dnes vede z Fran­cie přes Pyreneje údolím Roncesvalles nebo přes Somport, mířilo do „apoštolova města“ ročně 200 až 500 tisíc poutníků, kteří přinášeli do kdysi nehostinných oblastí nejen peníze a hospo­dářský rozvoj, ale i nebývalý kulturní a duchovní rozmach. Při cestách vznikaly nové románské kláštery a městečka s kostely, rytířské řády střežily cesty a významní poutníci zakládali charitativní instituce a odkazovali jim své jmění. Z mnoha desítek chrámů a klášterů, které se dochovaly ve městech i na venkově na poutní trase, jich dodnes mnoho patří ke světovým unikátům.
Vznikala různá jakubská bratrstva a spolky – ve městě Leonu byl např. v roce 1161 ustanoven rytířský řád „Svatého Jakuba od meče“, jehož členové nosili na prsou znamení červeného meče s jilcem a konci příček liliovitě ukončenými. O značný stavební rozmach gotické architektury i hospodářský rozvoj v poutnických oblastech se zasloužilo putovní stavební bratrstvo „Děti mistra Jakuba“ a významně též rytířský řád templářů, který původně chránil poutníky na cestě do Jeruzaléma, avšak po obsazení Svaté země Araby se přesunul právě do jihozápadní Evropy. Svato­jakubská pouť se tak ve středověku stala hlavní mezinárodní tepnou a kosmopolitní poutnické prostředí značně urychlilo kulturní a duchovní rozvoj tehdejší Evropy.
Poutníci věřili, že odměnou za vykonanou pouť ze svého domova až k Jakubovu hrobu jim budou odpuštěny hříchy a bude jim i navráceno zdraví. Jakubské ostatky v minulosti prosluly zázrač­nými uzdraveními, a to hlavně revmatismu. Poutníci s holí, širokým kloboukem a lahví vyrobenou z tykve se vydávali na mnohasetkilometrovou cestu a jako pravé znamení jim sloužila a i dnes znovu slouží lastura, mušle – hřebenatka, která žije ve vodách Atlant­ského oceánu poblíž těchto končin. Význam svatojakubské pouti však začal pozvolna asi od 17. století upadat a v období baroka se v rámci rekatolizačních snah církve staly opět oblíbenými cesty do říma, Cách a zvláště lokální mariánské poutě. Od začátku minulého století však svatojakubská pouť znovu ožívá, každým rokem narůstá počet poutníků směřujících do Santiaga de Compostela z celé Evropy, a i proto byla tato historická cesta v roce 1993 za­psána do seznamu UNESCO.

Starověká pouť Cesta hvězdy a křesťanské legendy o hrobu apoštola Jakuba Většího

Dnešního „svatojakubského poutníka“ bude jistě zajímat vznik křesťanské legendistiky k této pouti se vážící. Původní starověká galicijská iniciační pouť přes významné horské i přímořské starověké svatyně velkých bohyní začala být od 8. století nově spojována s údajným hrobem apoštola Jakuba Většího, jehož ostatky se v Santiagu de Compostela však nacházejí pouze na základě méně či více věrohodných legend o jejich uložení zde, vidění Karla Veli­kého a na oficiálních církevních vyhlášeních a pa­pežských stvrzeních. Církví byl v raném středověku pozvolna přijat fakt, že apoštol Jakub Větší byl prvním apoštolským mučedníkem, který byl v roce 44 v Jeruzalémě setnut mečem vojáky krále Heroda Agrippy I., vnuka krále Heroda Velikého, jak se uvádí ve Skutcích apoštolských a jak zmiòují i doboví historici Eusébios a Klement Alexandrijský. Pouze na středověkých legen­dách však už je postaven příběh o převozu jeho statků do Španělska a dodnes se nám dochovalo hned několik verzí o jejich dopravě z Jeruzaléma. Nejstarší z nich vročuje převezení relikvie již do doby panování byzantského císaře Justiniána.
I když se od počátku vedly spory o tom, jakým způsobem se ostatky Jakuba Většího do Santiaga mohly dostat, a pravost ostatků je značně nejistá, údajný světcův hrob se i tak stal nej­slavnějším poutním místem středověku. V nejoblíbenější z legend se praví, že apoštolové tajně odnesli Jakubovo tělo, uložili ho do mramorového sarkofágu a na malém člunu ho vyslali po moři, aby byl svědkem víry tam, kde měl hlásat evangelium za svého života. Nesměl být totiž pohřben v rodné zemi, a proto dva Jakubovi věrní žáci Anastazio a Theodor údajně putovali světem s mramorovou schránou, v níž spočívalo Jakubovo tělo, až se dostali na Pyre­nejský poloostrov, a když procházeli keltským územím, místní královna jim měla darovat volský potah. Když poté na nejzápadnějším místě římské provincie Iria Flavia povoz zastavil, bylo to považováno za znamení, kde mají tělo Jakuba pochovat.
Méně známá legenda vypráví o převezení těla sv. Jakuba třemi mnichy v době obsazení Jeruzaléma Araby, a to nejprve do Zaragozy, a odsud poté v roce 714 po obsazení Saracény až do Santiaga. Světcovo označení Maurobijce (Matamore) pochází z 8. století, kdy sv. Jakub vstoupil do španělských národních dějin jako jezdec na bílém koni, jenž pomohl křesťanům ve vítězném boji proti Maurům. V rozhodující bitvě u Clavija v roce 844 se svatý Jakub údajně objevil na bílém koni a pomohl křesťanům v bit­vě. Dá se tedy předpokládat, a i španělští historikové toto zve­řej­nili, že ve svatojakubské katedrále v Santiagu de Com­postela jsou uloženy ostatky pozdějšího světce, Jakuba zvaného Mauro­bijce, který zde opravdu žil v 8. století, zasloužil se o očistu křesťanského území, a proto mohl být později ztotožněn s apoštolem Jakubem Větším. Ať už jsou v Santiagu uloženy kosti kohokoli, v každém případě se staly magnetem poutníků celé středověké Evropy a lákají dodnes.

Svatyně a cesty zůstávají, mění se jen jejich názvy a obřady v nich vykonávané

Avšak těm, kteří chtějí opravdu svobodně popřemýšlet o smyslu duchovního poutnictví je určen tento vzkaz: původní galicijská iniciační pouť do Santiaga de Compostela se odedávna propojovala s významnými evropskými cestami, vedoucími po silných energe­tických zemských místech, na kterých byly umístěny svatyně starověkých božstev, jako např. Isis, Kybelé, Artemis, Venuše i keltské Bélisamy, navštěvované zvláště v době jarních a letních poutních svátků. Z těchto původně pohanských obřadů se pozvolna vytvořily křesťanské oslavy a stará božstva dostala pouze nová jména. Nejpozoruhodnějším jevem je zde obrovská četnost do­chovaných černých madon nacházejích se na mnoha místech, z nichž některé jsou ještě před­křesťanské. Bývaly uloženy hlavně v kryptách románských kostelů, kde poukazují na nejsilnější vývěry zemské energie, využívané ve starověku k duchovní transformaci i léčitelství. Po křižáckých výpravách do Svaté země se podél svatojakubské pouti rozšířil také mariánský kult a kult Marie Magdal­ské. Dnes se někteří mylně přiklánějí i k tomu, že zde Marie Magdalská působila jako apoštolka. Díky tomu narůstá zájem o její odkaz a také o tzv. „magdalskou“ svatyni v St-Baume v Provence.

Jiné názory na vznik svatojakubská poutní cesty

V Tomášově evangeliu se učedníci, pátrajíce po Ježíšovu nástupci, dozvídají: „Kamkoli půjdete, dojdete k Jakubovi Spra­ved­livému“. Zdá se tedy, že Ježíš ještě za svého života určil svým nástupcem svého bratra Jakuba, jenž se později stal také prvním biskupem jeruzalémské církve. Podle některých dnešních badatelů mělo být těžištěm jeho evangelizační činnosti působení v západní Evropě, a to hlavně v Británii, kam dle nich připlul společně s družinou Marií. Upomínkou na tuto exilovou námořní cestu je zobrazení Marií na loïce, nad nimiž se vznáší mrak, tajný symbol Jakuba, přezdívaného Hrom, jako jejich ochranitele. Měl mít na starosti bezpečný převoz Marií do Provence v době, kdy museli z Judeje prchnout před pronásledováním římanů. Dodnes se na jihu Francie v květnu slaví připlutí dvou Marií a černé Sáry.
Další verze vzniku svatojakubské cesty může být spojena s tradicí Jakuba, syna Ježíše a Marie Salomé nejmladší, jež je i v jiných pramenech uváděna jako matka apoštola Jakuba. Pak by svatojakubská cesta vedla k hrobu Ježíšova syna a ne k hrobu jeho bratra či některého z apoštolů, Ježíšových bratranců, jak se obvykle předpokládá. Situaci činí ještě složitější fakt, že v katedrále se nacházejí ostatky dvou osob. Tuto myšlenku by mohla posilovat i existence původně románského kostela v Santiagu de Com­postela, jako jediného ve Španělsku, zasvěceného Marii Salomé.

Život apoštola Jakuba Většího z církevních pramenů

Udává se, že apoštol Jakub Větší byl synem rybáře Zebedea a jeho ženy Salomé z městečka Betsaida na břehu Genezaretského jezera. Jako jeho bratr je v Bibli uváděn Jan, mylně ztotožòovaný s Janem Evangelistou. Jejich matka Salomé by měla být dcerou Ježíšovy tety Marie Kleofášovy, která se při ukřižování Ježíše nacházela s ostatními ženami pod křížem, a dále by měla být sestrou apoštola Jakuba Menšího. Podle španělské tradice měla právě tato část širší Ježíšovy rodiny během tzv. římské války odejít na Iberský poloostrov, čemuž by napovídala i silná svatojánská a svatojakubská tradice v sever­ním Španělsku. Podstatné však je upozornění, že Ježíšův rodný bratr Jakub není totožný s oběma výše zmíněnými apoštoly a není ho proto možné ani spojovat s osudem tohoto prvního křesťanského martyra, jak tradice naznačuje.

Svatojakubské atributy

Apoštol Jakub Větší bývá ve středověku zobrazován nejčastěji s knihou nebo se svitkem evangelia, někdy se jako připomínka jeho mučednické smrti objevuje jako atribut i meč, kterým byl setnut v Jeruzalémě. Později se z něho stává poutník s holí, charakteristickým kloboukem, brašnou a mušlí hřebenatkou. V souvislosti s legendou o pomoci sv. Jakuba španělskému křesťanskému vojsku v boji proti Maurům bývá ve Španělsku zobrazován také jako rytíř zvaný Maurobijce (španělsky Matamoros) a jako takový se stává národním patronem Španělska obdobně jako u nás sv. rytíř Václav, ochránce křesťanství v zemi. Jakuba Maurobijce za svého přijal také řád Svatojakubských rytířů.

Compostela – hvězdné pole

Roku 813 měl objevit apoštolův hrob poustevník Pelayo, a to podle silné záře jasné hvězdy. Podle jejího svitu se místo začalo latinsky označovat „campus stellae“ (hvězdné pole), z čehož vzniklo místní označení Santiago de Compostela neboli „svatý Jakub z hvězdného pole“ (v roce 820 tu měl být objeven i malý hřbitov). Vznikla zde osada, která se začala rozrůstat a dostala jméno Santiago de Compostela.V témže roce biskup Teodomiro potvrdil pravost hrobu, 25. července byl vysvěcen a král Alfons II. ustanovil sv. Jakuba patronem svého impéria. a nechal postavit na tomto místě v roce 816 kapli a benediktinský klášter. Papež Calixto II. určil 25. červenec za světcův den a v tento čas se slaví dodnes. Když toto datum připadlo na neděli, byl papežem vyhlá­šen Svatý rok. Načasování objevu relikvie jistě také souviselo s bojem křesťanů proti muslimům, kteří již dříve obsadili část Pyrenejského polo­ostrova. V 11.–13. století se Santiago stalo nejnavštěvovanějším poutním místem Evropy a při svatojakubské cestě začala vznikat nová města, stavět se mosty, kostely, kláštery i špitály a nastává zde velký hospodářský rozmach.

Santiago de Compostela a archeologické vykopávky

Santiago de Compostela se spolu s římem a Jeruzalémem řadí k nejvýznamnějším poutním místům křesťanské Evropy. Poutní tradice ke hrobu svatého Jakuba začala v 9. století a v 90. letech 20. století prožila velkou obrodu, která přetrvává dodnes. Toto poutní místo západního křesťanstva ležící v Galicii na severu Španělska a má pohnutou i zajímavou historii. Největší rozkvět zažívá ve 13. století, kdy se stalo nejvýznamnějším náboženským centrem středověké Evropy. V té době zde byla postavena kaple Capilla del Salvator a věže Torre de las Campanas a Torre de la Carraca. Během dalších staletí byly ve městě postaveny další kostely a kláštery (např. klášter Santa María Salomé nebo klášter Colegiata de Sar). Ve městě se dodnes nachází mnoho středověkých sakrálních památek, jejichž dominantou je katedrála svatého Jakuba, ke které hvězdicovitě směřují všechny hlavní městské ulice. Archeo­logické výzkumy potvrdily, že v těchto místech stával karolinský kostel již v devátém století. Byl však zničen během válek a na jeho místě byla vystavěna raně románská katedrála. Ta se dočkala v polovině osmnáctého století velkých barokních úprav. Údajné světcovy ostatky jsou uloženy v kryptě v moderním sarkofágu ze stříbra. Nad hlavním oltářem září svatý Jakub stříbrem a drahokamy.

Svatojakubská katedrála v Santiagu de Compostela

První chrám a klášter nad ostatky sv. Jakuba postavil galicijský král Alfons II. v roce 816. V souvislosti s touto událostí bylo do Santiaga de Compostela také přeneseno biskupské sídlo. O hrob sv. Jakuba pečovali již tradičně v této době řád benediktinů. V roce 997 při nájezdu Maurů byl chrám zničen a poté znovu vystavěn za krále Alfonsa III. Velikého Asturského v letech 1075–1150 do podoby trojlodní katedrály, z níž se do dnešní doby zachoval jen portál Zlatníků a portál Slávy. Ostatky byly tehdy umístěny do stříbrné rakve, do krypty kostela a papež Alexandr III. udělil Santiagu odpustková privilegia a titul Svaté město obdobně jako měl řím a Jeruzalém. Díky tomuto od 10. do 15. století narůstala obliba pouti, která předčila ve středověku pouti do Říma i Jeru­zaléma.

Svatojakubská mušle a hvězda mořská již jako starověké symboly pouti

Křesťanská legenda se snaží překrýt původní význam galicijské mušle, dříve související se symbolem velké bohyně obdobně jako symbol hvězdy, neboť na této pouti se nacházely četné starověké svatyně zasvěcené ženským božstvům. Dodnes se pouť označuje také jako Cesta hvězdy, a proto jsme si tento název zvolili pro označení našich snah o oživení původního významu této původní starověké pouti, zvané též středověkými poutníky jako „Cesta z čech až na konec světa.“
Podle nově vytvořené nepříliš přesvědčivé křesťanské legendy je mušle odkazem na zázračné zachránění portugalského rytíře, jehož kůò, vyplašen silným světlem hvězd, zářících na právě převezené ostatky z Jeruzaléma do Španělska, ho shodil do moře a on málem utonul i s ním. Vytažen z hlubiny byl celý pokryt svatojakubskými mušlemi, a proto byla mušle-hřebenatka jako připomínka tohoto svatojakubského zázraku přijata jako hlavní atribut pouti. Symbol hvězdy byl pouze přetvořen do mariánské podoby a v této souvislosti je např. opěvována v katalánské části pouti i černá madona montserratská jako hvězda mořská. Toto nové zabarvení mariánské ikonografie vychází také z legend o připlutí svatých Marií do Jižní Francie a jejich odchodu do Santiaga de Compostela. Oba atributy – mušle i hvězda (symboly staro­věkých bohyní a iniciační pouti po ženských svatyních v západní Evropě) byly pouze nově upraveny pro potřeby křesťanského poutnictví a jako takové se staly novými atributy apoštola Jakuba a svatojakubské pouti.

Svatojakubská pouť v českém středověku

Písemných pramenů o českém poutnictví do Santiaga ve středověku se příliš mnoho nedochovalo. Jeden z mála dochovaných pramenů uvádí, že v době Karla IV. vycházelo každoročně procesí na svatojakubskou cestu od minoritského klášterního kostela sv. Jakuba na Starém Městě směrem na západočeský klášter v Chotěšově. Poutníků a organizace pouti se tehdy ujímali hlavně převor chotěšovský a probošt tepelský. Historické zprávy zmiòují dvě hlavní poutnické trasy, a to z Prahy od staroměstského kostela sv. Jakuba a druhý od kláštera v Teplé. Oba proudy se poté spojovaly v Chotěšově a svatojakubští poutníci dále putovali přes český a Bavorský les a německé země do Francie a dále do Španělska. Poutě do Santiaga de Compostela bývaly požehnány samotným císařem římským a králem českým Karlem IV. a rozšířily se u nás hlavně v 2. polovině 14. století. Po smrti císaře se konaly již nepravidelně a za Václava IV. pozvolna řídly, až za husitských válek zcela ustaly. Díky svědectví šlechtice Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic se dozvídáme, že ještě v 16. století se občas někteří na západní pouť vydali, ale jeví se, že v baroku u nás poutnictví do Santiaga de Compostela zcela ustalo.
Přes české království přecházeli ve středověku také poutníci z Polska, z Horního Slezska, a to od Vratislavi přes Letohrad, Litomyšl, Kutnou Horu a z Kladska přes Náchod, Vysoké Mýto, Chrudim a Kutnou Horu. Dá se předpokládat, že pokračovali dále přes Prahu směrem na západ na Chotěšov, ale někteří z nich mohli mít i důvod směřovat dále na jih z Kutné Hory přes Sázavu na Tábor směrem na rožmberská panství, na české Budějovice a český Krumlov, i když tento směr volili častěji poutníci do říma. Dá se říci, že svatojakubské cesty v čechách a na Moravě nebyly přesně vytýčeny a poutníci spíše volili bezpečné stezky, které byly shodné s obchodními a dopravními zemskými tepnami.