La Rosa Enflorece
Arta Records 2002
SEFARDSKÉ BALADY A AŠKENÁZSKÉ MODLITBY
1. Avrix mi galanica 2:27
2. El rey de Francía 8:00
3. Improvisation on Elohenu velohe avosenu (instr.) 4:14
4. Owinu Malkenu 4:38
5. Yo m’enamorí d’un aire de una mujer 3:42
6. Vehachayos yeshoreru (instr.) 2:52
7. La rosa enflorece 6:12
8. Morena 4:34
9. Variations on Useshuvoh usefiloh utzedokoh (instr.) 3:23
10. Jisroel noscha badonoj 4:00
11. El rey que muncho 3:09
12. Variations on Emes ki atoh (instr.) 3:49
13. Adio querida 5:09
Total time – 56:45
Kvinterna:
Hana Blochová zpěv, varhanní portativ, zobcová flétna
Michael Pospíšil – zpěv, zobcová flétna
Petr Vyoral – fiduly, kvinterna,
středověká loutna, zpěv
Pavel Polášek – pumort, chalumeaux, zobcová flétna, santur, zpěv
Milan Bílek – bicí nástroje
Vladislav Sosna – bicí nástroje
Po zničení jeruzalémského Chrámu Římany v roce 70 zanikl Izrael a Židé byli donuceni přenést své rituály i symboly do každodenního života ve vyhnanství. Vytvořil se „ústní zákon“ a zrodila se rabínská cesta komunit v synagogách podle židovských tradic a zákonů shromážděných v Talmudu.
Židé se usadili v diasporách v Evropě, část jich odešla dále na Východ do starověké Babylónie (komunity Edot Ha-Mizrach). V cizích zemích vytvořili svébytné umění, které je však do určité míry ovlivňováno i prostředím, ve kterém žili. Dochovala se nám např. celá řada písní Sefardských Židů, kteří se společně s Araby usadili ve středověkém Španělsku a pod nadvládou arabské Almohedské dynastie v 10. – 13. století vytvořili jedinečnou vyspělou kulturu, jež obohatila celou středověkou Evropu o moudrost starověku. Dochovaly se převážně světské písně zapsané v období renesance, je však zřejmé, že mnohé z nich jsou záznamy mnohem starších středověkých melodií, mnohé nezapřou svůj dávný původ v Orientu. Některé z nich, ač opatřeny intimními světskými texty, mají hlubší význam a jsou dokladem zbožnosti obsažené v prostém životě vyhnanců, neboť „chrámem“ se pro ně stal i jejich domov se svitky Tóry. Text písně El rey de Francía je hluboce symbolický – formou snu je líčen další osud židovského národa.
Známé je také umění Aškenázských Židů usazených hlavně v Německu a ve Střední Evropě, avšak mnoho jejich hudebních památek bylo zničeno ve středověku během křižáckých tažení na Východ. Předpokládá se, že také Praha patřila k hustěji osídleným oblastem, kde se již od 10. století na významných obchodních stezkách i jinde usazovali Židé. Část jich přišla přímo z Byzance, ale většina pak zřejmě z aškenázských západních oblastí.
Pražské ghetto je dodnes se svými památkami a v minulosti zde žijícími významnými osobnostmi dokladem obrovského duchovního významu, jež Židé sehráli v historii Čech i Moravy. Již Karel IV. udělil pražské židovské obci nebývalou výsadu, a to právo vlastnit korouhev a nosit ji při význačných příležitostech, které pak bylo znovu obnovováno. Do rukou se nám již dříve dostaly materiály ze soukromého hudebního archivu Alexeje Hrona, který jako jeden z nemnohých přežil holocaust a po celý svůj život popularizoval a šířil vyspělou kulturu pražských Židů. Nedlouho před svou smrtí nám předal celý soubor modliteb zapsaných v hebrejštině s vloženými aramejskými slovy, které byly určeny pro bohoslužby v synagoze, s přáním znovu je zpívat a oživit. V hudebních zápisech jsou často rozlišovány dva přístupy k jejich zpěvu v synagoze, a to vzhledem k praxi polského nebo německého ritu. Mnohé z melodií polského ritu nezapřou vliv chasidismu (např. až taneční melodie „W’hachajjos“), u jiných je evidentní jejich dávná příbuznost s ornamentikou orientálních melodií (např. „E mes ki attoh“, „Owinu Malkenu“).
Hana Blochová
Modlitby zařazené na této nahrávce pocházejí ze slavné knihy Schir Zion od Salomona Sulzera z Vídně (přítel Franze Schuberta), obsahující soubor tradičních synagogálních zpěvů velkých Kantorů židovských komunit rakousko-uherské monarchie na přelomu 18. a 19. století. „Owinu Malkenu“ (v moderní hebrejštině Avinu Malkejnu) se užívá v době svátků Rosh HaShanah (židovský Nový rok) a Jom Kipur (Den smíření). Židovská komunita si opakováním zpěvu po Kantorovi v synagoze připomíná četná utrpení a strádání svého národa a současně také prosí Hospodina o seslání zdraví a lásky pro celé lidstvo. Modlitba pochází pravděpodobně již z talmudického období (tj. před rokem 500 n.l.), v písemné formě se však objevuje až v tzv. Babylónském rukopisu z 9. století, jehož autorem je Rav Amram Gaon.
„Jisroel noscha badonoj“ (Jisrael noša badonaj) je původní básní rabbiho Šefatji, mudrce a kabalisty, žijícího v Byzantské říši 10. století, patrně v oblasti dnešní severovýchodní Itálie, tedy na území důležitého centra židovské vzdělanosti. Císař Basileus II. z Konstantinopole uzákonil v této době povinnost židů konvertovat ke křesťanství. Na tuto víru tehdy přestoupilo více než tisíc židovských komunit ! Moudrému Šefatjovi, léčiteli císařovy dcery, se však nakonec podařilo toto nařízení zmírnit, a tak zachránit několik zbývajících komunit před ztracením svého židovství navždy. Modlitba se zpívá především ve dnech Selichot (prosby Boha za odpuštění) před příchodem Rosh HaShanah a opakují ji pak ještě několikrát v průběhu roku. Je tedy dobře známa lidem, kteří pravidelně synagogu navštěvují.