Krajina želobudná
Arta Records 2004
Kvinterna:
Hana Blochová – zpěv, harfa, psalterium
Pavel Polášek – zpěv, kornamusy, santur, lidový klarinet, zvířecí rohy, zobcové flétny, smyčcový žaltář, duochord, akordická citera, píšťala s měchuřinou, niněra, lidová basička, fujara
Hosté:
Petr Wagner – viola da gamba
Marek Špelina – zobcové a příčné flétny
Marwan Soulieman – arabská loutna
Vítězslav Janda – percussion
1. Porque llorax 6:12
2. Krajina želobudná 4:23
3. Tres hermanicas 2:42
4. A la una nací yo 5:29
5. Yo me levantara – Chudoba 5:52
6. Pláňka 1:48
7. Ir me quería – Mi suegra la negra 5:52
8. Šla Maria do kláštera 2:26
9. Nacimiendo de Moxé 4:28
10.Lání pro chudou – Consagracion de Moxé 7:31
11.Nani, nani 3:53
12.Těžkost – Madre, la mi madre 12:03
Zastavení Kvinterny v Krajině želobudné
Snahy vyvolat z hlubin historie příběhy a písně, které spoluvytvářely kulturní identitu židovského etnika usazeného na Pyrenejském poloostrově od prvního století našeho letopočtu do sklonku středověku, jsou součástí mnohasměrných tendencí v rámci evropské kultury k nalezení a oživení vlastních kořenů. Vzhledem k tomu, že Židé svou hudbu nezapisovali do not, jsou o jejích podobách k dispozici pouze druhotné informace zprostředkované písemnými zmínkami o známých pěvcích – mužích i ženách – a texty písní. Jakými hudebními proměnami během staletí ústního tradování procházely samotné písně, se už asi nedozvíme. Cesta za podobami sefardské hudby je zčásti cestou badatele, který se raduje z každé objektivně prokazatelné maličkosti, zčásti poutí dobrodruha, který se na ní nechává vést záchvěvy vlastního nitra. Dnešní hudebníci jsou na své putování vybaveni řadou zpěvníků a sborníků, o jejichž vznik se postarali „klasičtí“ sběratelé. Nejstarší sborníky jsou z 19. století, vznikají ale stále nové, často v podobě různých výborů a tématicky tříděných sestav ze sborníků už publikovaných či z archivních zdrojů. Ačkoliv sefardské písně, které se tradují (někde – například v Turecku – stále ještě ústně) a zpívají dnes, jsou v podobě i podání stěží identické s těmi, které zpívali španělští židé na sklonku středověku, představují velmi svébytný hudebně-kulturní jev – poutník s otevřeným srdcem je v nich schopen najít nejen otisky středověku, ale dokonce i stopy kultur ještě starších, které se v nich uchovaly z časů před zničením jeruzalémského chrámu. Pro uměleckou vedoucí souboru Kvinterna Hanu Blochovou jsou tyto orientální archetypy zdrojem inspirace tak mocným, že přes ně našla propojení mezi písněmi sefardskými a lidovými písněmi moravskými. Hudba sefardských židů je svým původním charakterem spíše modální nežli tonální a v tom je v naší hudební tradici skutečně bližší spíše moravské nežli české lidové písni. I ona zní na poslech tklivěji, ale zároveň se s větší bezprostředností dotýká emocionálních a mystických hlubin duše.
Skladby na této nahrávce jsou převzaty ze sborníku sefardských písní a balad Sefardische Liederen en Balladen (Haag 1974) a ze Sušilovy sbírky Moravské národní písně. Písně v haagském sborníku pocházejí z archivu Sefardského muzea v Toledu a jsou řazeny – dle obyčeje – do oddílů podle témat, příležitostí či účelu, samostatný oddíl tvoří písně z doby před rokem 1492. U řady písní ve sborníku je doložen severoafrický původ (Maroko – Yo me levantara un lunes, Consagración de Moxé), jsou zde ale i písně ze vzdálenějších oblastí (Bosna – Porque llorax blanca niňa, Rhodos – Tres hermanicas). U většiny sefardských písní je ovšem dnes už těžké lokalizovat zemi původu, zejména proto, že tytéž písně lze často najít v komunitách potomků španělských Židů jak v Maroku či Řecku, tak v Turecku, Bulharsku nebo Izraeli (z písní na této nahrávce je to např. Nani nani). Hlavním „nástrojem“ sefardské hudby je lidský hlas – sefardské písně náleží do multietnické pokladnice lidových písní, které jsou svým původem i hudební podstatou zpívané a vedle sdělení poskytují i prostor pro virtuozitu interpreta-pěvce. Nástrojový doprovod se v sefardské hudbě ujal pod vlivem rozličných hostitelských kultur. Pro interpreta žijícího v kontextu současné, zvukově takřka bezhraničné hudební kultury, nicméně nabízí právě instrumentální složka materiál k tvůrčímu uchopení a vyjádření. Hana Blochová a Pavel Polášek – tvůrci úprav písní i celkové dramaturgie – budují instrumentální složku osobitým způsobem, odvozeným z postupu gotické obrazové malby.
„Základní hudební vrstva představuje podvědomí – tvoří ji jednoduché, mechanicky se opakující struktury v drnkacích nástrojích. Z tohoto základu vychází další, pohyblivější a proměnlivější složka, která obstarává logické a plynulé propojení písňových dvojic. Třetí vrstvou je prostor vyhrazený melodii. A nakonec přistupují lazurující, kolorující zvuky dalších nástrojů, které celou píseň obarví.“ (Hana Blochová) Tento postup umožňuje i propojení vybraných písní do dvojic na základě příbuznosti jejich hudebních struktur. Kvinterna používá některé tradiční sefardské nástroje, santur a arabskou loutnu ud (al oud), která jako jediná z nástrojů používaných v sefardské hudbě ve středověku, přežila – v této hudbě – až do dnešních časů, a v Krajině želobudné je ještě rozmnožuje o rozmanité drnkací nástroje, jejichž rolí je – vedle zvukového kolorování – obstarávat rytmickou složku, neboť tvůrci projektu – vzhledem k jeho celkovému obsahovému zaměření – minimalizují užití bicích.
Umělecká vedoucí souboru Kvinterna Hana Blochová vystudovala Dějiny středověkého umění a restaurátorství na Universitě Karlově a Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Třebaže po několika letech vyměnila působení ve výtvarném oboru za hudební profesi, z prostředí výtvarného umění trvale čerpá inspiraci, korekci i vedení. Od počátku se specializovala na středověké umění a filosofii a toto své zaměření přenesla i do souboru Kvinterna, který založila počátkem 90. let. Obsazení souboru se proměňuje projekt od projektu, jeho jedinou stálicí zůstává Hana Blochová, a je tak vlastně Kvinterna jakousi pomyslnou cestou své protagonistky, jejíž jednotlivá zastavení jsou znamenána koncertními projekty, někdy zachycenými i na CD. První nahrávka souboru – Dvorská hudba doby Karla IV. (1997) – vznikla v přímé návaznosti na badatelské aktivity, které Hanu Blochovou přivedly – v rámci průzkumu technologie malby gotických deskových obrazů okruhu mistra Theodorika v kapli sv. Kříže – na hrad Karlštejn. K tématu české gotické hudby se soubor vrátil ještě o několik let později koncízně koncipovaným titulem Flos florum (2002). Hana Blochová studovala zpěv u Marie Hřebíčkové-Kozákové a Inge Švandové-Koutecké a středověký zpěv u Rebbeky Stewart. Hudba evropského středověku v jejím pojetí je otevřeným prostorem s místem i pro mimoevropské, zejména orientální či egyptské vlivy, pro vlastní kreativitu hráčů a pro improvizaci. Soubor používá kopií dobových hudebních nástrojů, v jeho instrumentáři jsou i nástroje etnické a různé druhy bicích, příležitostně je rozšiřován i o další nástroje (na této nahrávce např. o drnkací nástroje z dílny Karla Hanzíka – duochord, smyčcový žaltář, psalterium, akordická citera). Skrytou rovinou práce souboru je vědomě sledovaný vztah k duchovní identitě středověku – přes filosofii, alchymii, rituály atd. Tato linie je zjevena na CD Rituály středověku (1998) se Sibyliným proroctvím a mariánskými poutními písněmi ze Španělska. Soubor se v tomto směřování dostal zatím nejdál v projektu Středověké inspirace (2000). Na jeho CD podobě se také – vedle čtyř španělských – poprvé objevily tři sefardské písně a Hana Blochová navázala s Kvinternou na toto vykročení titulem věnovaným hudbě sefardských a aškenázských Židů La rosa enflorece (2001). Soubor vystupuje v České republice i v zahraničí na festivalech staré a alternativní hudby, jeho vystoupení mívají často scénický, multimediální charakter. Své nahrávky realizuje většinou v akusticky přirozených prostorech (klášter Zlatá Koruna, gotický kostel sv. Mikuláše v Čečovicích, Jeruzalémská synagoga v Praze), Krajina želobudná – další zastavení na pouti k pozdnímu evropskému středověku nesené snahou dotknout se jeho ducha hudbou – je jeho první studiovou nahrávkou. Wanda Dobrovská.